Monday, June 18, 2018

Maličkosti ke štěstí

Člověk by si měl užívat každé maličkosti, každý den, aby mohl mít vždycky z něčeho radost. Tohle mi nikdy moc nešlo. Vždycky spěchám, nestíhám, cítím se nepohodlně a maličkosti mi nějak utíkají.
Ale dnešní den byl v tomhle výjmečný. Ne že by se stala nějaká skvělá maličkost, byl úplně obyčejný a to je na tom právě to, co je úžasné. Teda pro mě.

Dnešek byl prostě příjemný den. I přesto že ráno mi budík zvonil už ve 4 hodiny. To abych to stihla do práce už na půl 6 a mohla zmizet ve dvě a jít cvičit. Včera jsem ale šla spát hodně pozdě, takže dopoledne v práci se neobešlo bez 3 hrnků kafe. To je na mě hoooodně. Ale dobrého kafe. Ve dvě jsem skončila, dala si předtréningovou svačinku a vystřelila směr fitko. Přišla jsem tam brzo, bylo prázdno, dala jsem si pořádně do těla. Nijak jsem se s tím neňuchňala a končila jsem s roztřesenými koleny. Dnes byl full body tréning.
Po něm jsem se osprchovala, zjistila že autobus už nestíhám a tak jsem si v klidu sedla s potréningovým jídlem venku před budovou a užila si svůj kuskus na sladko se švestkovým šmakounem, sladidlem a pár malinami. Mňam.
Pak procházkou na autobus, kdy jsem musela hned na další zastávce přesedat do náhradního spoje kvůli poruše a domů. Doma jsem jen praštila s taškou a běžela zase ven ostříhat křoví u plotu, které už dost zasahovalo do cesty.
Potom jsem už jen udělala luxusní brajgl v kuchyni při vaření večeře a obědů na následující dva dny, povečeřela, uklidila si ten parádní nepořádek, umyla se, nakoukla do časopisu a chystám se spát.
Teď právě provádím večerní ,,impregnaci" obličeje a říkám si jak super den to byl. A přece se nic neobvyklého nestalo. Kéž by takový den byl každý.
A teď mě čeká postel.

Mám nové sluneční brejle. Pořád si nejsem jistá jestli se v nich sama sobě líbím, ale líbí se mi ty brýle. Což mi aspoň dělá radost 

Tuesday, June 12, 2018

Hnusné ráno

Dneska jsem měla vážně ukázkově hnusné ráno. Takové ráno, kdy je všechno na ptáka. To ráno, kdy je všechno špatně a nemůžete s tím nic dělat.

Vidíte ten elán a nadšení do nového dne? Fajn, já taky ne.

Mám ráda snídaně. Nemám ráda vstávání. Zvlášť to pondělní. I když tohle úterní ho totálně přebilo.
Začalo to už kolem 3. hodiny ranní. To mě probralo cosi neurčitého. Pravděpodobně hřmění, které jsem si ale v ten moment tak neuvědomovala. Půl hodiny na to už mě znovu probouzel vítr venku kvůli kterému jsem musela zavírat okno. Za čtvrt hodiny už začínalo pršet a ve 4 už to nabralo takového rozměru že jsem si řekla že na to kašlu a místo na 5:30. půjdu do práce radši až na 6. Možná jsem ale měla vstát už v ty 4. Když jsem se hrabala kolem půl 5 z postele stejně jsem toho za tu půlhodinu navíc moc nenaspala. V kuchyni jsem pak objevila otevřené okno, takže studená sprcha hned po probuzení když jsem ho zavírala. To je pořád ještě ta dobrá část.
Ta horší nastala v momentě, kdy jsem postavila vodu na čaj a zalití kaše. Moje ráno neexistuje bez čaje a snídaně. Dokud se nenajím a nevypiju svůj hrnek čaje, nejsem pořádně vzhůru. Čaj je to, co mě dostává celým dnem. Ten ranní je zvlášť důležitý. Jenže konvice byla zapnutá sotva 20 sekund, když se zablesklo, ozvala se rána a byla tma. Sakra!
Ještě to ve mě 2x vzbudilo naději, když proud krátce naskočil, ale vzápětí vypadnul. Napodruhé už to byl jen takový výsměšný záblesk. V ten moment se sice nevařila voda, ale vařilo se to ve mě. Studená kaše, žádný čaj. Fuj! Ale bez čaje to nejde, tak jsem ten ubohý sáček zalila aspoň tou lehce teplou vodou co se stihla ohřát za těch 20 sekund. Lepší než nic.
V šeru se mi podařilo vypravit z domu a nic nezapomenout, i přes zvednutý tep z toho naštvání na okolnosti. Naštěstí zatím bouře venku skončila. Do práce jsem už dorazila ve svém obvyklém rozpoložení. Pak už bylo fajn. Jen to ráno.

Odpoledne jsem si pak aspoň ten zkažený ranní čaj vynahradila se svačinou a kafem.

(Ano, běhoun na stole má fakt stejný vzor jako moje povlečení.)

Saturday, June 2, 2018

vintage, tepláky a anarchie.

Vždycky jsem byla člověk co se bojí vystupovat před lidmi, být nápadná, nezapadá do kolektivu a defakto se stydí bavit.
To, co jsem dělala včera proti tomu byl zážitek až téměř surealistický. Najednou jsem se totiž ocitla se skupinou známých ve vedlejším městě jako modelka vintage šatů na módní přehlídce na akci ke dni dětí. Následně jsme potom trsaly vedle způsobně sedících důchodců na koncertě Standy Hložka. Víc než my to tam rozpálil na chvíli jen jeden pán, pravděpodobně bezdomovec a nejspíš i opilý. Zní to ujetě, střeleně a nemožně. A přesně o to tady šlo. Hlavně aby byla sranda!
A ta byla. Přehlídka měla totálně chaotickou organizaci. Nikdo pořádně nevěděl co dělá a i když jsme měli slabě nacvičenou jakousi jednoduchou choreografii, naprosto nikdo to nedělal, protože v ten moment to všichni zapomněli. Hudba k tomu taky nebyla vůbec načasovaná. No prostě anarchie. V tom byla podstata celé té legrace. Moc jsme si to užili.

Na přehlídku jsem na sobě měla tmavěmodré vintage šaty z 50. let. K nim černý klobouček a střevíčky. Ty mi byly trochu velké, ale troufám si říct, že šaty mi padly moc pěkně. Na zkoušce se mě kolegyně snažily pořád nacpat do něčeho veselého a barevného a v ničem z toho jsem nevypadala dobře , ale jakmile jsem oblékla tyhle, bylo jasné že TO jsou ony.

Druhá v levo!
Potom následovala krátká pauza v podzemí pódia na převlečení a na druhé číslo jsme vyběhly v teplákovkách. Naše skupinka v bílých. Někteří měli ještě vintage dresy, tmavomodré teplákovky a ještě pár jiných úborů. V tomhle jsme se ještě fotili přímo se Standou Hložkem, kterého jsme si na popud jeho místních známých ,,vyřvali" z pódia, kde už ladil na koncert.
Pak jsme se mohli konečně převléct! Konečně, protože ten den bylo vedro a těsně mezi tím co jsme přinesly šaty pod pódium a vyšly na první korzo ve vintage, tak byl slejvák. Takže bylo vedro a vlhko a teplákovky z uměliny. Jé v těch bylo ,,krásně" :D


A takhle jsem ten den vpadala normálně. Když jsme šly všechny na oběd, při přesunu muzeum - náměstí a potom po akci, když jsem šla se svým drahým ještě do Pizzerie (já jen na salát). Prostě skvělý den. Už podle toho že na těch fotkách nevypadám tak strnule jako obvykle a naopak celkem šťastě. Pokrok je už to, že se je nestydím ukázat. :D



Saturday, May 19, 2018

Pomalá móda / Slow fashion (a proč mě štve)

Všichni víme (aspoň doufám), že dnešní rychlá móda zabíjí. Trendy které se rychle mění znamenají pořád nové módní kolekce. Preseason sale, midseason sale, black friday sale, furtnějaký sale. V obchodech se pořád točí nové a nové hadříky šité horkou jehlou co vydrží sotva rok v použitelném stavu.
Lidé kteří je šijí je vyrábí v odporných podmínkách za pár šupů a jsou rádi za misku rýže. Tím, že to nakupujeme, to umožňujeme. Protože tím, že nejsme ochotní dát za tričko víc než řekněme 350Kč a chceme hned nové když nám zežmolkuje vytváříme poptávku.

Pak tu máme slow fashion. Krásné, designové kousky, které vyrábí dobře živení lidi, dávají do toho kus sebe a mají to jako umělecké vyjádření. Když si koupíme takový kousek, má to hodnotu. Finanční i duševní. A taky by se nám nemělo stát že kousek tak brzo doslouží, protože tím, že to stojí víc, může si autor dovolit lepší materiál. Jen musíme být ochotní dát za tričko třeba 750Kč

A teď proč mě to štve.
Co když nemám rozpočet 750 Kč na jedno tričko? Jo, můžu si na něho ušetřit. Jenže když to nové tričko potřebuju teď, protože staré se rozpadlo a já nemám dost kusů abych mohla chodit v akceptovatelně čistém oblečení. Jediné co můžu udělat je uchýlit se k nákupu několika kusů triček v nejlevnějším obchodě v okolí. Nebo v sekáči. Bohužel ty trika tam pochází většinou ze stejné produkce. Když to udělám, za pár měsíců budu mít ten problém znova až se to rozpadne. Nebo si nekoupit nic a chodit jako vagabund.
Momentálně mám ten problém s kalhotami. Mám asi troje nositelné. Žádné mi úplně nesedí. Jedny z nich a jediné černé mi už tvrdě dosluhují. Měla jsem je vyhodit už dávno. Jenže nemám náhradu. Když vidím ty v obchodech, vidím že jsou na nic a brzo budou ve stejném stavu. Ve slušné kvalitě by byly na mě už moc drahé. Je mi líto koupit si jedny kalhoty za prachy, za které bych měla třeba dvoje až troje a tak chodím pořád v těch rozdrbaných.
Chápu že kvalitní budou dražší, vím, že když to budu chtít ušít, tak látka je prostě drahá. Jenže v situaci, kdy nemám moc peněz je to vybírání menšího zla.

To mě přivádí k myšlence, že etika, ekologie a podobné ,,správňácké" pojmy jsou vlastně jen pro lidi od určité výše příjmu. Přece jen, matka od rodiny s nižším příjmem si při nákupu nevybírá zboží podle toho jestli je ekologické, kvalitní, eticky vyrobené atd. ale podle toho kolik stojí a jestli s tím zaopatří rodinu. Aspoň na čas.
Vždycky je něco co člověk může udělat aby vyšel vstříc lepšímu světu. Třeba vyhazovat méně odpadu a tak. Jenže méně peněz ubírá člověku možnosti. A to mě tak nějak nutí si myslet že lepší svět je jen pro movité. Jenže ti na svět většinou nemyslí. To mě napadá pokaždé, když se snažím kupovat ekologickou drogerii, kvalitní potraviny, nebo udržitelnou módu.
Teď mi to právě připomněla ta móda. Koukám na stránky právě s pomalou módou. Jsou to krásné věci, docela ráda bych podpořila autora. Ale bohužel to stojí moc. I když na tom zrovna až tak finančně zle nejsem. Znám lidi co jsou na tom hůř. Ti to všechno musí vidět jako výsměch. Pak se divme, že se někdo takovým myšlenkám vysmívá a vidí v tom předraženou hipsteřinu.
Tohle je to co se mi nelíbí.

Monday, May 14, 2018

Chia pudink vs superpotraviny

Tohle není přímo recept, ale spíš něco jako: ,,Už jste zkusili tohle?"
O superpotravinách a zelených potravinách už jsme asi slyšeli všichni. Zelený ječmen, chlorela, kelp a jiné věci se dají normálně sehnat. Přidávají se jen do vody, do smoothie, všude možně. A co do pudinku? Já jsem to zkusila teď poprvé, se zeleným ječmenem a kurkumou, která se za superpotravinu taky někdy považuje.


Chia pudink dělám hodně jednoduše. 1/2 banánu rozmixovaná s trochou vody, 15g chia semínek a pak co mě napadne. Naposledy tedy zelený ječmen a kurkuma latte koření.

Varianta se zeleným ječmenem chutná jako jaro. Svěže. Doplňuju to ráda jahodami, zdá se mi, že k tomu ideálně sedí.

Zelený ječmen jsem znala ještě ,,dřív než to bylo cool". Totiž mámě to poradila jedna známá na mé potíže s exémem a spol. U nich doma to pili ve velkém a jedna sada přistála i u nás. Byla to krabička se zeleným práškem a malý shaker, ve kterém mi to maminka denně podstrčila než jsem šla do školy. Nejdřív se to vypít dalo, postupem času mi to ale začalo čím dál víc lézt krkem, až jsem tomu začala říkat ,,zelený hnus" a nakonec jsem nebyla schopná to pozřít vůbec.
Proto jsem se ječmenu hodně dlouho vyhýbala,když jsem hledala nějaký životabudič. Nakonec jsem se ale odhodlala a zkusila ho koupit. Teď už je to něco jiného než před lety. Chuť se blíží víc čaji, než blátivé kaluži. A tak mě napadlo přidat si ho do chia pudinku. Nelituju.


S kurkumovým kořením to chutná řekněme jako pozdní léto. Je tam cítit svěžest banánu a taková podzimní zemitost jestli to tak lze říct.
Kurkuma latte koření mě napadlo, když jsem pro něj hledala využití. Velice aktivně jsem si koupila směsku koření na zlaté mléko od sonentoru. Výhody tohoto mléka jsou naprosto skvělé, nevýhoda je v tom, že se mi při a po vypití lehce zvedá žaludek. Takže kam s ním? Zkusila jsem to takhle, s nadějí že banán nějak přebije ten chuťový ocásek, který v této kombinaci má kurkuma, a který mi moc nesedí.
Dnes jsem si to brala na svačinu do práce s medovými srdíčky a bylo to fajn. Kdo má rád zlaté mléko, si určitě stěžovat nebude. A já taky ne.


Kam všude dáváte zelené superpotraviny? Máte nějaké nápady kam ještě s kurkuma latte kořením? A riskli byste to taky takhle podobně?

Monday, May 7, 2018

Problém bez obalu

Zamysleli jste se někdy nad tím kolik produkujete odpadu a jakého nejvíc? Já jo. Mnohokrát. Zrovna jsem narazila na jednu diskuzi u článku o wastefree životě. Tam spousta lidí tvrdila že na tohle musíte žít tak v Praze a mít moře času a peněz.
Možná mám tu privilegovanou výhodu, že i tady u nás na mrňavém Zlíně máme bezobalový obchod. Jenže ten obchod k tomu abych omezila odpad fakt nepotřebuju.
To, z čeho generuju odpad nejvíc, tam totiž stejně nemají. To je seitan, tofu, proteinový prášek, proteinové tyčinky, suplementy, vitamíny a tyhle věci. I když by možná stálo za to se zeptat jestli něco z toho nejde zařídit. Co kdyby třeba někdo dělal proteinový prášek, nebo vitaminové tabletky ve velkém?

Podstatou omezení odpadu v životě ale není nějaký speciální obchod, kam si nosím vlastní piksly a pytlíky. Základem je myslet každý den na to, jestli to všechno co kupuju vážně potřebuju. Potřebuju sáček na jednu kedlubnu, když můžu cedulku z váhy přilepit přímo na ni? Moje bezobalová kamarádka si dokonce nosí sáčky vlastní.

Mohli bysme přemýšlet aspoň trochu. Nemusíme tím hned žít, ale můžeme přemýšlet nad tím kolik věcí ve svém životě potřebujeme a jakou stopu za sebou necháváme. Jestli to bude stopa z odpadků a sajrajtu, který vyhodíme, nebo jiná.
Kolik opravdu potřebujeme oblečení, parfémů, kosmetiky, jídla, pamlsků, věcí a majetku? Kolik z toho nás doopravdy udělá šťastnějšími a kolik toho posléze povlečeme jako kouli na noze. Nebo jako těžký pytel ke konteineru. Už jste někdy vyklízeli dům či byt po někom zemřelém? Kolik času a kolik nádob na odpad to zabralo?

Každý můžeme omezit svou odpadkovou stopu když chceme. Brát si méně sáčků na potraviny, igelitek, lahví. Vyhnout se impulzivním nákupům oblečení a kosmetiky.Používat znova některé obaly, recyklovat, posílat dál to co už nechceme a celkově převzít zodpovědnost za to co děláme a za následky. A na to ani nepotřebujeme mnoho času nebo peněz.
Všichni můžeme udělat aspoň něco málo. Vždycky tu něco je. Když se chce, všechno jde.
Chcete?

Saturday, May 5, 2018

Ahoj, jsem Alice a jsem závislá na....

Koukám na stránky s oblečením na internetu. V žaludku mě studí zmrzlina a já jsem zase nešťastná. Je to boj. Už nějakou dobu se točím v kruhu nespokojenosti, která vytváří další nespokojenost. Proč? Mám problém jménem nárazové přejídání.
Jsem nespokojená se svým šatníkem a tím i se svým vzhledem a sebou sama. Žeru možná proto, abych vyplnila to prázdno. Každopádně se už delší dobu potácím na hraně poruchy příjmu potravy. Snažím se s tím něco dělat. Chodím cvičit, počítám kalorie a vážím jídlo. Jenže vždycky mě nakonec zradí můj ,,mindset" a já si ve slabé chvilce nacpu do pusy sušenku. A pak další. Potom třeba.....cokoli co je v dohledu.

Můj démon. Nemůžu bez něho žít, ale může mě zničit.
Už to nedělám tolik jako v té nejhorší fázi, kdy jsem měla rodiče na nemocenské - mámu s krční páteří a tátu s chemoterapií, třísměnnou práci, která převážně táhla domácí rozpočet, zjistila jsem že mi umírá strýc a dost restriktivní dietu. Tyhle všechny věci mi sem pomohly.

Každá jedna z nich samostatně za to ale nemůže. Když koukám zpátky na svůj život, byla tu spousta malých incidentů, která mě pomohla nalomit až sem. A hlavně jsem už musela mít předpoklady.
Byl to okamžik, kdy jsem si všimla že vypadám jinak než ostatní. Ne o moc, ale o něco oplácanější dítě jsem byla vždy, i když nešlo o nadváhu.
Byly to momenty kdy se mi posmívali ve škole. Takové ty drobnosti jako když mi někdo nasypal zlomky křídy na židli a když sem si sedla, kluci řvali smíchy, že mám tak tlustou prdel že to necítím. Nebo když mě někdo trefil něčím do žeber, komentoval zásah výkřikem: ,,Do špeku!"
Pak přišly momenty kdy na mě už někteří prachsprostě doráželi že jsem tlustá a první pokusy omezit příjem jídla. Takové ty dětsky naivní pokusy v 15 letech, že když budu jen snídat, k obědu si dám polévku a pak až večeři, tak zhubnu.
Přišla až doba, kdy jsem přes den nejedla vůbec. Ani nepila. Styděla jsem se před lidmi dát cokoli do pusy aby se neušklíbali že ,,Alice už tlačí" jak kdysi některý ze spolužáků poznamenal.
Podotýkám že tehdy jsem ještě pořád zas tak tlustá nebyla.

Pak jsem ale výrazně přibrala, když jsem potkala svého přítele. Ten, majíce na zřeteli, že láska prochází žaludkem mi pořád nosil čokolády, brambůrky, obrovská lízátka a další pamlsky, kterými mě krásně vykrmil o 10 kilo. I tak jsem pro něj byla krásná.
Když jsem si tehdy v odraze ve skleněné ploše všimla, že v růžové mikině z Paříže nápadně připomínám vepříka, rozhodně jsem si tak krásně nepřišla a začal první pořádný pokus o zhubnutí. Těch 10 kil navíc tehdy zmizelo poměrně rychle, ale i tak se váha zastavila na stabilních 62 kilech. To je pořád stav co mi nevyhovuje

Mám za sebou pokusy o nízkosacharidovou dietu a taky jednu kokteilovou. Žádná mi ale doopravdy nepomohla. Kokteily a proteinová jídla mi sice pomohla dostat se na 55 kilo, ale v ten moment začaly rodinné problémy, které mě zlomily. Byl tam i nějaký kolaps, kdy jsem místo ranního odchodu do práce omdlela. I když tou dobou už jsem žádnou dietu nedržela.

Spoustu těch věcí jsem většinou držela v sobě a nikomu se nesvěřovala. Když jsem se pokusila, bylo mi jasně dáno najevo, že je to nepatřičné, nebo že otravuju. Nebo že už to nikdo nechce slyšet.
V nejhorším období jsem nikdy nedostala podporu, spíš mě okolí vyplísnilo jako žáčka, který při hodině ruší.

A teď se dostávám k tomu proč toto všechno píšu. Občas je toho na mě moc. Potřebuju se vykecat, vypsat, uvolnit to ze sebe ven, ať už jde o radost, nebo strast. Často nejsou uši, které by slyšely, nebo vůle naslouchat.
Svoje okolí tím neviním. Každý má své starosti a o čem povídat. Naslouchat cizím trápením není povinnost a ne každý to chce dělat. Kolem mě není nikdo typ vrba. A tak s tím jdu sem. Tímhle blogem si zřizuju místo, kde ze sebe budu moci vyblít všechno co bude potřeba. Takovou terapeutickou skupinu pro jednoho. Kdo to chce číst, může, kdo ne, ten to přeskočí.