Saturday, May 5, 2018

Ahoj, jsem Alice a jsem závislá na....

Koukám na stránky s oblečením na internetu. V žaludku mě studí zmrzlina a já jsem zase nešťastná. Je to boj. Už nějakou dobu se točím v kruhu nespokojenosti, která vytváří další nespokojenost. Proč? Mám problém jménem nárazové přejídání.
Jsem nespokojená se svým šatníkem a tím i se svým vzhledem a sebou sama. Žeru možná proto, abych vyplnila to prázdno. Každopádně se už delší dobu potácím na hraně poruchy příjmu potravy. Snažím se s tím něco dělat. Chodím cvičit, počítám kalorie a vážím jídlo. Jenže vždycky mě nakonec zradí můj ,,mindset" a já si ve slabé chvilce nacpu do pusy sušenku. A pak další. Potom třeba.....cokoli co je v dohledu.

Můj démon. Nemůžu bez něho žít, ale může mě zničit.
Už to nedělám tolik jako v té nejhorší fázi, kdy jsem měla rodiče na nemocenské - mámu s krční páteří a tátu s chemoterapií, třísměnnou práci, která převážně táhla domácí rozpočet, zjistila jsem že mi umírá strýc a dost restriktivní dietu. Tyhle všechny věci mi sem pomohly.

Každá jedna z nich samostatně za to ale nemůže. Když koukám zpátky na svůj život, byla tu spousta malých incidentů, která mě pomohla nalomit až sem. A hlavně jsem už musela mít předpoklady.
Byl to okamžik, kdy jsem si všimla že vypadám jinak než ostatní. Ne o moc, ale o něco oplácanější dítě jsem byla vždy, i když nešlo o nadváhu.
Byly to momenty kdy se mi posmívali ve škole. Takové ty drobnosti jako když mi někdo nasypal zlomky křídy na židli a když sem si sedla, kluci řvali smíchy, že mám tak tlustou prdel že to necítím. Nebo když mě někdo trefil něčím do žeber, komentoval zásah výkřikem: ,,Do špeku!"
Pak přišly momenty kdy na mě už někteří prachsprostě doráželi že jsem tlustá a první pokusy omezit příjem jídla. Takové ty dětsky naivní pokusy v 15 letech, že když budu jen snídat, k obědu si dám polévku a pak až večeři, tak zhubnu.
Přišla až doba, kdy jsem přes den nejedla vůbec. Ani nepila. Styděla jsem se před lidmi dát cokoli do pusy aby se neušklíbali že ,,Alice už tlačí" jak kdysi některý ze spolužáků poznamenal.
Podotýkám že tehdy jsem ještě pořád zas tak tlustá nebyla.

Pak jsem ale výrazně přibrala, když jsem potkala svého přítele. Ten, majíce na zřeteli, že láska prochází žaludkem mi pořád nosil čokolády, brambůrky, obrovská lízátka a další pamlsky, kterými mě krásně vykrmil o 10 kilo. I tak jsem pro něj byla krásná.
Když jsem si tehdy v odraze ve skleněné ploše všimla, že v růžové mikině z Paříže nápadně připomínám vepříka, rozhodně jsem si tak krásně nepřišla a začal první pořádný pokus o zhubnutí. Těch 10 kil navíc tehdy zmizelo poměrně rychle, ale i tak se váha zastavila na stabilních 62 kilech. To je pořád stav co mi nevyhovuje

Mám za sebou pokusy o nízkosacharidovou dietu a taky jednu kokteilovou. Žádná mi ale doopravdy nepomohla. Kokteily a proteinová jídla mi sice pomohla dostat se na 55 kilo, ale v ten moment začaly rodinné problémy, které mě zlomily. Byl tam i nějaký kolaps, kdy jsem místo ranního odchodu do práce omdlela. I když tou dobou už jsem žádnou dietu nedržela.

Spoustu těch věcí jsem většinou držela v sobě a nikomu se nesvěřovala. Když jsem se pokusila, bylo mi jasně dáno najevo, že je to nepatřičné, nebo že otravuju. Nebo že už to nikdo nechce slyšet.
V nejhorším období jsem nikdy nedostala podporu, spíš mě okolí vyplísnilo jako žáčka, který při hodině ruší.

A teď se dostávám k tomu proč toto všechno píšu. Občas je toho na mě moc. Potřebuju se vykecat, vypsat, uvolnit to ze sebe ven, ať už jde o radost, nebo strast. Často nejsou uši, které by slyšely, nebo vůle naslouchat.
Svoje okolí tím neviním. Každý má své starosti a o čem povídat. Naslouchat cizím trápením není povinnost a ne každý to chce dělat. Kolem mě není nikdo typ vrba. A tak s tím jdu sem. Tímhle blogem si zřizuju místo, kde ze sebe budu moci vyblít všechno co bude potřeba. Takovou terapeutickou skupinu pro jednoho. Kdo to chce číst, může, kdo ne, ten to přeskočí.



No comments:

Post a Comment